Častá chyba: Podávat ústavní stížnost proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu je předčasné

Podle zjištění České televize Ústavní soud odmítl stížnost dědičky předválečného majitele Zámku Hrubý Rohozec, Karla des Fours Walderode, Johanny Kammerlanderové. Mířila totiž proti rozsudku Nejvyššího soudu, který tuto kauzu vrátil zpátky nižším soudům. Nešlo tedy o rozsudek konečný.

Není to první případ nesprávně podané ústavní stížnosti. Ústavní stížnost proti zrušujícímu rozsudku je zásadně nepřípustná. Platí to pro civilní (IV. ÚS 1162/21) i trestní (III. ÚS 674/21) rozsudky, pokud u Nejvyššího soudu uspěje protistrana (civilní řízení) nebo nejvyšší státní zástupce (trestní řízení).

Ani pokud soudy rozhodnou částečným (o některé části žalobního nároku) nebo mezitímním rozsudkem (o základu žalobního nároku, tedy zda tu právo nebo povinnost jsou anebo nejsou) jako tomu bylo právě v kauze Zámku Hrubý Rohozec, nejde o rozhodnutí konečná, ale jen o části nebo o základu projednávaného případu, na něž teprve později naváží rozsudky definitivní. A úspěšně jde ústavní stížnost podat až proti poslednímu opravnému prostředku proti nim - tzn. až proti zamítavému rozsudku Nejvyššího soudu (v případě odmítavého usnesení Nejvyššího soudu proti rozsudku odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně) a rozhodoval-li naposledy Nejvyšší správní soud, tak proti jeho zamítavému rozsudku.